Ivana Kochaníčková - Povídky

Každý, kdo mne vidí, jak ze mne v létě v zimě proudí krůpěje potu, si pomyslí:“Přestaň se cpát, Mařeno, nebudeš se tak potit!“ Ale já jsem náhodou zjistila, že to není jen tím sádlovým obalem, ale že jsem nemocná. Ta nemoc se jmenuje hyperhidróza a pěstuji si ji  za pasivního přihlížení své lékařky už od mládí. Přimělo mne to omezit pohybové aktivity na minimum, naučilo mne to vyhýbat se společným akcím a tělesným kontaktům, donutilo mne to věnovat spoustu času hygieně a výběru kvalitního oblečení počínaje spodním prádlem. Mým nejoblíbenějším životním údobím se stalo vlastně až klimakterium, kdy jsem s čistým svědomím mohla neustálé otírání čela svádět na ty sakramentské návaly.

   Ale o tom jsem vůbec psát nechtěla. Mělo to být o národnostech. Víte, že to co si na svět přineseme v genech, se projeví i po generacích v naší povaze, charakteru, v jednání, v temperamentu, v sexu. Přitom je úplně jedno, ve které části světa se narodíme, prostě je to v nás. Horkokrevný Ital bude rozhazovat rukama i v promrzlé Skandinávii, pořádkumilovný Němec bude mít naklizeno v rovníkové Africe, podnikavý Vietnamec si rozloží stánek s tričky třeba v Antarktidě,  a Poláka abyste nespouštěli z očí, byť se k vám přitočil třeba v Austrálii. A má-li Američan po předcích byť jen kapičku inkoustové krve,  začne mu cukat palec u nohy do rytmu při prvních taktech hudby z reproduktoru i v tom nejluxusnějším baru  na páté avenue.

   Je pravda, že my jsme tu v našich zeměpisných šířkách dosud moc zkušeností s exotickými cizinci neměli. Slováky nepočítám, to jsou spíš bratia. Nějaký Maďar u Balatonu, Bulhar na Zlatých píscích, nebo  otužilý Němec na Baltu. Do Ruska se moc nejezdilo, a když, tak jen několik málo uvědomělých. Elita a zasloužilí členové dostávali za odměnu Jugoslávii. A dost.

   Já jsem měla to štěstí, že jsem pracovala s Ukrajinkou. Několik let jsme seděly v jedné kanceláři se stoly proti sobě. Dáša. Měla a má v sobě všechno, co si v genech nesou potomci Záporožců. Širokou volnost nedohledných stepí, úrodnost  černozemě, nespoutanost divokých koní, zádumčivost nízkých lesíků s tisíci břízkami. Byla v ní vláčnost zpěněných vln Dněpru i hlubiny doněckých šachet. Popudlivost vesnických mužiků i poklidná pohostinnost jejich ženušek. Odevzdanost i vášeň na krajíčku. Citlivá, zranitelná duše, srdce otevřené všem, plné touhy milovat a být milována.

   Na tohle mají  obzvlášť vyvinutá tykadla chlapi. Stačilo, aby přešla po chodbě, nebo se natáhla pro šanon. Nebylo v tom nic vyzývavého, a přesto přitahovala muže jako žárovka noční můry. Přitom nebyla ani ten typ ideálu ženské krásy, který plní přední strany módních časopisů. Dokonce nebyla ani dlouhonohá blondýna. Spíš Goyova Maya. Nosila jemné, mírně zvlněné vlasy nakrátko, propínací halenky do úzké sukně pod kolena, podpatky spíš pohodlné než moderní. A milovala pásky. Široké pásky na sukni i na šatech, které ještě zdůraznily její slovanské přednosti: pevné, pěkně tvarované poprsí a zejména boky a zadek ve tvaru ušlechtilého jablka. Samozřejmě si byla dobře vědoma kroužících mužských, dělalo jí to dobře jako každé jiné ženě. Svou přízeň ale musela přísně zvažovat, už kvůli pověsti a žárlivému manželovi. Ostatní ženské ji pomlouvaly, ale byla to zelená závist.

   Ta léta za společným stolem  nám přinesla spoustu legrace, flirtování, vypjatých situací, ponorkovou nemoc a krásné smiřování. Nebály jsme se jedna druhé svěřit, ani si udělat ze sebe legraci. Věděla jsem o tom, co vaří, kam jde, co čte, znala jsem její děti. Totéž  platilo i o ní. Jenže já, valašská Moravanka, jsem se svou vitalitou pokulhávala daleko za ní. Obdivovala jsem ji. Když jsem já smažila čtyři řízky pro čtyřčlennou rodinu, ona jich měla deset. K tomu ještě kotel guláše, protože kdosi z rodiny neměl rád smažené. A dva plechy buchet, protože ty se vždycky sejdou. Seděla u nich vždy nějaká návštěva, nejčastěji na zahrádce u domu. A Dáša, celá šťastná, kmitala s plnými talíři. A pak stačila ještě vyžehlit sousedce koš prádla, protože ta, chudina, nestíhala. Nejmilejším jídlem rodiny byl boršč. Stála v něm lžíce a vařil se v největším hrnci. Boršč uměla od maminky z Ukrajiny…

      Dáša. Na jednu stranu křehká až plachá, z toho bojovná lvice. Nepřekvapilo mne, když pomáhala příbuzným, které znala snad jen z fotek. Nejen finančně. Nebála se třeba vtrhnout na ubytovnu ukrajinských emigrantů,  když tam mafie ohrožovala jejího vzdáleného, naivního a důvěřivého synovce, který si k nám přijel přivydělat. A jen tak při dvou dětech vystudovala vysokou.

   Líbila se mi její nevyzpytatelnost. Její nepředvídatelné reakce. Její nesystematičnost. Impulsivnost. Smyslnost. Nepraktičnost.

   Ráda na tu dobu vzpomínám. Osud nás sice rozdělil, ale  věděly jsme o sobě dál. Sem tam jsme zvedly telefon, nebo se sešly na kafe. Měly jsme tolik společných známých a společných zážitků, že čas našeho setkání pokaždé strašně rychle uběhl. Někdy mezi našimi setkáními uběhly měsíce. Věděla jsem ale, že kdybych cokoliv potřebovala, třeba jen si popovídat, Dáša tu bude pro mne.

   Ten krásný letní den, snad jeden z posledních před nadcházejícím podzimem, jsme si daly schůzku jen tak, chtěla jsem si prohlédnout  fotky její malé vnučky. No ano, všichni stárneme. Stihla jsem ještě nějaké nákupy a zamířila k místu setkání. A pak se to stalo. Fakt tam nebyl žádný schodek, nebo obrubník chodníku. Musela jsem zavadit o nějakou dlažební kostku v horním rohu náměstí. A pak jsem jen letěla. Z tašek se vysypaly nákupy a to už jsem věděla, že je zle. Metrák živé váhy, soustředěný do levého ramene se setkal s žulovou dlažbou.

   Hned se seběhli „záchranáři“ a snažili se mne zvednout. Bohužel za to naražené rameno. Snažila jsem se vztyčit na natlučených kolenou a skutečně jsem ve chvilce stála na vlastních. Došourala jsem se k židlím u cukrárny a kontrolovala kosti. Koutkem oka jsem ještě zahlédla v okolních prodejnách desítku nalepených nosů na skle výkladních skříní. Ostatní zvědavci se začali pomalu rozcházet. No, musel to být pohled za všechny prachy.

   Dáša přišla výjimečně včas. Celá ztuhla, když mne viděla sedět na lavičce jako hromádku neštěstí. V ruce začalo pocukávat.

   „Moc by ti vadilo, kdybys se mnou místo na pohár zašla na úrazovku?“ zeptala jsem se a hned jsem  věděla, co odpoví. Posbírala tašky a vyrazily jsme přes park. Každý krok jsem cítila v rameni. Dáša bez přestání švitořila a tak to uteklo. Přestože jsme šly pomaloučku, v čekárně před rentgenem už ze mne lilo. Hyperhidróza. Normálně mi stačí přejít z tepla do zimy nebo z chladna do tepla. Nějak se mi podařilo rozepnout halenku.

   „Sundejte si řetízek a podprsenku,“ houkla na mne sestra od rentgenu a odkráčela.

   „No to si teda nesundám,“ povzdechla jsem bezmocně. Dáša se se mnou natěsnala do kabinky. Začala mne svlékat jako kojence. Přestože jsme se léta důvěrně znaly, nikdy jsem ji neviděla nahou. A ona mne taky ne. Až dnes. Až tady. Halenka byla tak nacucaná potem, že by se dala ždímat. V kabince velikosti metr krát půl bylo nedýchatelně. Nevěděla jsem, co říci, kam uhnout očima. Najednou se Dáša bleskurychle sehnula, vytáhla z kabelky sprej a polovinu ho vystříkala do kabinky. Sestra od rentgenu si asi musela ťukat na čelo, když uslyšela, jak se v kabince chechtáme.

   „Máte ulomený hrbol, dostanete ortézu. Můžete se obléct.“ Ulomený hrbol? Dodnes jsem netušila, že nějaký hrbol mám. Jsem všude samá oblina. Dáša se bez pobízení ujala mých svršků, které ani nestačily obeschnout. Bylo mi to najednou jedno. A nestyděla jsem se, ani když mi do košíku podprsenky ukládala ňadra jako malovaná vajíčka, jedno po druhém. Ty chvíle na úrazovce nás sblížily víc, než léta za kancelářským stolem.

   „Zavolej, až budeš mít chuť na pohár,“ loučily jsme se na zastávce.

   „Někde jsem četla, že žena, aby byla ženou, má poznat za svůj život jedenáct mužů,“ řekla jsem nazdařbůh do nepřehledné vřavy babského tlachání. Ani nevím, proč jsme se tam sešly, snad měl někdo narozeniny, nebo jsme rozpouštěly nějaké peníze z kasičky, vážně nevím. Vyšlo to na slušný oběd a láhev červeného.

   Posezení jsme dlouho odkládaly. Vlastně byl div, že jsme se sešly. Pokaždé měla některá strašně nutnou práci – jedna spěchala vyzvednout dítě z plavání, druhá šla se starší dcerou nakupovat, třetí měla rande s úplně novým mladíkem, a tak dále. Až dnes to vyšlo. Podivná směsice. Hospodyňky, svobodné slečny, zralé ženy bez závazků. Ta jedna láhev nám bohatě stačila. I tak se některým nezkušeným začala rozlévat červeň po tvářích, sotva si ucucly. A rozvázal se jim jazyk. Mluvily jedna přes druhou. Normální babinec.

   A najednou bylo ticho. „Přeletěl andělíček,“ řekla by mladá paní sládková z Postřižin. Jedenáct? Proč zrovna jedenáct? Nějaký průzkum? Nebo statistika?

   „Tak podle toho já teda nejsem žena,“ pípla Jarmilka, matka dvou šťastně provdaných  dcer. „Vzala jsem si prvního, se kterým jsem chodila, hned se nám narodily holky a na zálety nebyl čas. Nikdy jsem mu nebyla nevěrná.“

   „To je ten tvůj Jožka tak dobrý? ,“ rýpla si Boženka.

   „On na to nikdy moc nebyl,“ ujelo Jarmilce, „ale mně to tak stačilo. Vydělával, o děcka se staral, do hospody nechodil. Nepije, nekouří, celý den se cicmá jen s naší Bobinou. Než se vrátím z práce, pětkrát s ní obejde celý blok.“

   „No to není moc o sexu,“ vpadla do debaty Simona, krásná, štíhlá holka s pružným tělem gazely. Působivým, pečlivě nacvičeným pohybem si odhrnula dlouhé vlasy z obličeje. „Já bych to ani nespočítala. Co diskotéka, to jiný kluk. Nebo dva. A před školou, ve škole, po škole,  ráno, v poledne, večer, v přírodě, v posteli, na lavičce. To by byl seznam, kdybych věděla, jak se všichni jmenovali! Stačil by mi na několik životů.“ Věděli jsme, že se nevytahuje. Dodnes po ní chlapi šíleli, stačilo, když prošla kolem. Vzala si Radka, tichého, spíš neprůbojného kluka ze železárny. Žádný krasavec nebo manekýn. Bujná čupřina už mu začala ustupovat, dokonce trochu pupkatí. Mají krásného kluka, okatého po Simoně. A vztah plný lásky a sexu.

   „Počítají se tam i mužští, se kterými jsem byla jen jednou?“ zeptala se Petra. „Třeba na dovolené, nebo na školení?“ Všichni jsme věděli, s kým tehdy zmizel náš ředitel po firemním večírku. Znali jsme všechny jeho oblíbenkyně. Nikoho to už nepohoršovalo, brali jsme to jako normální věc.

   „Ředitel by se měl počítat dvakrát, je to kus mužského,“ ozvala se Božka.

   „Jak můžeš vědět, koho myslím?“ durdila se na oko Petra. „Kolikrát sis ho připočetla ty?“

   „Každý mužský se počítá jen jednou, je úplně fuk, kolikrát to bylo. I manžel se počítá jen jednou.“ Snažila jsem se uhladit ostré hrany.

   „Ať vzpomínám, jak vzpomínám, pořád jich mám jen šest,“ kroutila hlavou Marie nad  seznamem, který zatím sesmolila na staré účtence.

   „To ještě doženeš, do přechodu daleko,“ uchichtla se povzbudivě Božka.

   „A po přechodu už se to nepočítá“? chtěla vědět Marie.

   „Raději bych to neriskovala,“ zvážněla  Božka. „Víš co je to orgasmus?“

   „Co jí dáváš tak stupidní otázky?“ zastala se Marie Simona. „Ještě donedávna hledalas klitoris někde na temeni hlavy.“ Restaurací se ozval výbuch nekontrolovatelného smíchu. Objednaly jsme si další lahvičku červeného.

   Ještě ten den večer jsem si sedla nad čtvrtku bílého papíru. A začala psát. Jmen přibývalo. Napřed rychle, pak pomaleji. Spočítala jsem je. Jedenáct. Roztrhala jsem papír na milion malých kousíčků a šla spokojeně spát. Jsem opravdová žena.

To jsme jednou seděli na letišti JFK a měli jsme do odletu celé odpoledne. Obsadili jsme uvolněnou dlouhou lavičku a pozorovali cvrkot ve vestibulu haly. Popíjeli jsme pomalu zteplalou limonádu, řada přišla i na obloženou housku a okurek. Před námi svítila obří tabule s odlety, za námi prodávali občerstvení.  Cítili jsme se v bezpečí, div že se nám oči neklížily.

   Nikdo si nás nevšímal. Lidé kolem proudili sem a tam, loučili se, vítali, doprovázeli. Civěli jsme na tu různorodou společnost všech odstínů pleti, barev a oblečení, dokud nám nezačala splývat ve fádní šedou. Ani po věhlasné obrazárně nemůžete chodit dlouhé hodiny, aniž si vypěstujete alergii na obrazy. Tak jsme vyšli ven na ochoz, odkud jsme opřeni o betonové zábradlí sledovali start letadel i příjezdy letištního visutého vláčku s pasažéry.

   Po návratu do haly seděla naproti naší lavičce dáma se psem. Byl to takový ten bílý pohovkový mazlíček s mašličkou mezi ušima. Od paničky se nehnul. Ležel jí na klíně, podřimoval, procházející davy ignoroval. Moje fantazie už si představovala, že tu není poprvé, že sem s paničkou chodívají, když se cítí v New Yorku osaměle. Mezi lidi. Neměli ani cestovní kufr, ani se nezdálo, že by na někoho čekali. Dáma si chvilku listovala v časopise, chvilku si hrála se psem. A čas se zatím vlekl.

   V pestrobarevné směsici cestujících se něco změnilo. Začala převládat černá. Syn zvedl hlavu od sudoku. Kolem nás prošel mladý pár. On v černém kabátě a klobouku, ona v letních staromódních šatech ke krku a s dlouhým rukávem, na hlavě něco jako baret. Pak prošli dva mladíci v saku a kolem boků jim visely nějaké provázky, které připomínaly uzlové písmo. Černě odění lidé začali v hale převládat. Tvořili hloučky, povídali si, gestikulovali, šli k východu, a zase zpět do haly. Někteří se vrátili vícekrát, jiní využili napůl krytých telefonních kabinek se sedátkem a telefonovali a telefonovali, jako by to měli zadarmo. Možná měli. Kolem nich přešlapovaly bez jediného slova protestu nebo netrpělivosti jejich ženy, nevýrazné, nenamalované, beztvaré, s tichými dětmi na kočárku nebo na rukou.

   Na volnou lavičku proti nám se usadila celá rodinka. Otec, matka, dva synové a dcerka. Všichni byli oblečeni předpisově, jen dívenka ještě neměla vlasy pod šátkem, mohlo jí být teprve dvanáct. Vysoký, robustní otec stále někam odbíhal, přinášel a odnášel kufry,  zřejmě tady byl poprvé. Staral se, jako správná hlava rodiny. Starší syn,  ale stále ještě chlapec, se snažil držet s ním krok. Tvářil se vážně na svůj věk, ani jednou se neusmál pod černým kloboukem a nedovolil si rozepnout na krátkém kabátku ani jeden knoflík, vedro, nevedro. Maminka, jako všechny maminky na světě, začala vytahovat z tašky ubrousky, nápoje, sladkosti. Vzaly si jen mladší děti. Holčička způsobně uždibovala, chlapec měl žízeň. Pak uviděl malého bílého pejska s mašličkou. Tvářička se mu rozzářila, celý se na lavičce natočil. Na obou bylo vidět, jak rádi by se k sobě rozběhli. První zareagovala panička a přidržela si pejska na klíně. A pak stačil jediný přísný pohled matky, aby se syn s posmutnělým pohledem otočil na své místo na lavičce.

   Hloučky černých postav se pomalu sunuly k východu, zmizela i naše rodinka. V největší skupince odkráčel nejváženější člen shromáždění, nevysoký, šedovlasý muž s laskavým výrazem ve tváři, v brokátovém černém kaftanu. Snad rabín. Zajímavé bylo, že všichni vážení mužové jeho doprovodu se drželi kolem něj blízko, ale přece v uctivé vzdálenosti. A všichni, i ti vepředu, k němu byli otočeni čelem, takže šli víceméně pozpátku. Oka z něj nespustili, aby jim neuniklo ani slovíčko. Tito lidé měli svůj vlastní svět ve světě našem.

    Hala se téměř vyprázdnila. I panička se psem odkráčela k bufetu a vrátila se s táckem plným dobrot. Poctivě se s pejskem dělila a k našemu údivu pes sežral všechno, co mu dala. Včetně hlávkového salátu. A ještě si roztomile olíznul růžovým jazýčkem pusinku…

   „Myslíš,“  zeptal se syn, „že tomu ti lidé věří? Že v tom byli vychováni ? Vždyť jsou to mladí lidé!“

   Nevěděla jsem, co na to říci. Vysvětlete klukovi, který vyrostl v ateistickém, materialistickém socialismu, že existují na světě i věci nezměřitelné, nevysvětlitelné, neviditelné. Že jsou na světě hodnoty důležitější a vzácnější, než je třeba výše měsíčního platu a bazén u domu. A že vůbec není rozhodující, jestli člověk věří v Boha, Budhu, Mohameda nebo Quetzalcoatla. Je to pro něj tak důležité, že je pro svou víru ochoten se třeba i něčeho vzdát.

   Naplněni vážnými duchovními myšlenkami jsme se šli ještě jednou podívat na ochoz, na startující Boeingy. Začalo se stmívat, letiště se rozsvěcovalo tisíci světel. Tak ještě jeden, poslední snímeček. Najednou syn ztrnul. Vzduchem se linula pronikavá vůně psího hovínka, nalepená v každém zářezu podrážky jeho sportovní obuvi.

   „To tu určitě nechala ta malá bílá potvora s tou debilní mašlí. To má z toho salátu,“ zuřil a drhnul podrážku v hromádce nafoukaného písku.

A tak jsme otázky víry nedořešili.

Vyjímal se tam jako lyžař na plovárně. Ne, že by se choval nějak nápadně, nebo že by byl výstředně oblečený. Takový normální, obyčejný mužský. Ani velký, ani malý. Typ chlapa, co celý den maká někde v železárně a večer jde hrát kuželky nebo jen tak na pivo. Seděl na kraji židle a očividně si uvědomoval absurdnost situace. Nevěděl, co s rukama. Kromě něj byly v čekárně jen ženy. Jak jinak, byla to čekárna gynekologického lékaře. S rozpaky sáhl po časopisech na stolku. Chyba - jeden radil, jak zvládnout problémy s přechodem, druhý propagoval hormony. Oči všech žen to zaregistrovaly.

Čas se vlekl, znáte to. Tady i minuta trvá půlhodinku. Nevydržel. Naklonil se k té nejbližší židli a tiše řekl své sousedce: „Kdyby vyšla moje žena, řekněte jí, prosím, že jsem si šel  ven zakouřit.“ Hodil si bundu jen tak přes rameno a s úlevou zamířil ke dveřím. Všechny páry očí ho sledovaly krok za krokem a on cítil, jak ho ty pohledy propalují.

Vtom se otevřely dveře a z ordinace lékaře vyšla žena. Ne už nejmladší, ale ještě ne stará. Oříškové vlasy jí trochu splihle spadaly přes kulatý obličej. Nebyla namalovaná, jen rty měla trochu zvýrazněny rtěnkou, která se k ní moc nehodila. Rozhlédla se po čekárně. Muž se zastavil a pomalu se vracel. Nespustil z ní oči a jen se díval. Malinko se na něj usmála.

Když se otočila k věšáku  a dolovala zpod hromady kabátů ten svůj, úpletová halenka obepnula její záda. A ještě něco - nad pravou lopatkou se rýsovalo něco jako kopeček písku, když si děti  dělají bábovičky. Ve všech ženách se zatajil dech. Některé s lhostejností, jiné s pocitem jakéhosi provinění, stočily pohledy stranou.

Potkali se v půli cesty. Muž ji vzal za obě ruce. Nevyřčená otázka visela ve vzduchu. Když přikývla, nevěřícně na ni hleděl dál. Jen jeho ruce ji sevřely o poznání pevněji. A když znovu přikývla, pevně ji objal , přitiskl k sobě a dlouho ji tak držel. V té chvíli byli v čekárně sami. Měli oči jen jeden pro druhého. Snažili se tu šťastnou zprávu pochopit a uvěřit. Tvář ženy  zářila v tiché radosti. Pro něj byla tou nejkrásnější ženou na světě. Cítila to. Muž zapomněl na dřívější nervozitu, opatrně, jako by oblékal princeznu, podržel své ženě plášť. Pak ji vzal něžně, přeněžně kolem ramenou a přitisknuti k sobě  vyšli do slunečného jarního dne.

V čekárně zůstalo jen modré, blikotavé  světlo zářivek a dlouhé ticho.

Byl to čítankový typ malého „Napoleona“. Maličký,  nafoukaný na titul panského řidiče, pyšný na zbrusu novou obrovskou volhu, za jejímž volantem se skoro ztrácel. Na první pohled bylo jasné, že mne, jako pasažérku, nebere jako důstojného partnera, spíš jako podřadný náklad, k jehož přepravě se snížil. Nevadilo mi to, hlavně že jsme jeli. Sáhla jsem po knížce. Cítila jsem se bezpečně, přestože venku pěkně mrzlo a cesta byla plná zmrazků a náledí. Těžká volha seděla na silnici jako přibitá a bylo v ní teploučko.

   Neznám řidiče, který by vydržel nemluvit déle jak půl hodiny. Začal, když jsme se dostali do vojenské kolony.  Pustil volant, vystřelil malé ručičky do výše a začal bušit do stropu auta: “Jeď, Natašo, ukaž jim to.“ Sevřel volant a kličkoval  mezi obrněnci. No cholerik. Se čtením byl konec. Než jsme přijeli do Jeseníku, probrali jsme obvyklý repertoár – počasí, cesty, známé, děcka, prachy.  Došlo i na knížky a filmy, nebyl to žádný blbec. Na zpáteční cestě už jsme si tykali.

   „Mám děsný hlad, co kdybychom něco pohodili?“ Nebyla  jsem proti. Stejně už odbočil k malé restauraci u cesty. Sotva jsme se usadili, už tu byl jídelní lístek. Zkušeně jej studoval. Okem znalce hledal nějakou specialitu. Něco, čeho se doma nedočká.

   „Co bys řekla smaženému květáku?“ Tak to bylo překvapení. Čekala jsem něco jako čínu nebo biftek z jelena.

   „Květák? Teď v zimě? Určitě bude zmražený, nebo z konzervy. Nové brambory k tomu taky určitě nemají. Co tady to turecké maso na topince? To vypadá lákavě .“ Číšník nám moc času k přemýšlení nedal. Zdeněk si objednal turecké maso na topince. Ve zlomku vteřiny jsem si vzpomněla na uvolněnou plombu ve stoličce. „Pro mne třeba ten květák, “ slyšela jsem se jako z velké dálky. Neřekl nic.

   Restaurace byla poloprázdná. Než nám přinesli jídlo, rozhlíželi jsme se po výzdobě stěn, která trochu imitovala horský srub, nebo možná loveckou chatu . Tady se dalo čekat všechno. Konečně přinesl číšník dva kouřící talíře. Na jeho ležela topinka a na ní hromádka nasekaných klobásek,  spojených vejcem a posypaná kořením. Asi tureckým. Na mém se vršila hromada čerstvého smaženého květáku s novými bramborami a bylo vidět lesklou cestičku, kudy teklo rozpouštějící se máslo. Zdeněk polkl naprázdno, ale nedalo se nic dělat. Ani nečekal, že bych si s ním chtěla talíře vyměnit. Zvítězil v něm Napoleon. Uchopil příbor  a zase jej položil. Už jste zkoušeli krájet topinku? Vrhl se na ni rukama. Asi ji právě sundali z pánve, pálila jako čert. Chvíli na ni nevěřícně zíral. Pak si pomohl ubrouskem. Kousl si, přestože byla pořád ještě horká. Na talíř se sesypalo turecké maso. Posledním brambůrkem jsem vytřela cestičku po másle. Zaplatili jsme.

   Nakopl Natašu a zase jsme jeli mlčky. Už se stmívalo a bílé zasněžené plochy střídala černá. Najednou jsme jeli krokem. „Podívej,“ ukazoval na černé pražce kolejí. Na tmavém pozadí  panáčkoval bílý hranostaj. Ve slušivém zimním kožíšku, očka jako lesklé korálky. Ani se moc nelekl. „Bože, já mám hlad!“ řekl Zdeněk a bouchl pěstičkami do volantu. Šlápl na plyn a prudce vyrazil. Hnala ho asi představa večeře, která na něj doma čeká. A celou cestu jsme si povídali o všem možném, jen ne o jídle.

    „Už je tu zas, už se nese,“ svolávaly se sestřičky a nakukovaly na chodbu. Vysoká,  nápadně oblečená žena na vysokých podpatcích a s hlavou v oblacích vůně od kadeřníka mířila přímo ke dveřím pokoje číslo šest. Nevšímala si ani sestřiček, ani ostatních pacientů v dlouhé chodbě. Se železnou pravidelností se objevovala třikrát, čtyřikrát denně, vždy převlečená do jiného, vždy namalovaná a načesaná. Zdržela se hodinku, někdy i méně. Záleželo na tom, jak rychle se ten, za kým přišla, unavil. Působila na té sterilní chodbě jako cizokrajný motýl, krásný na pohled, ale nebezpečně dráždivý svou odlišností.

   V pokoji číslo šest umíral její manžel. Zbývalo mu pár týdnů, možná jen dní. Všichni to věděli, i ona, i on. Už neměl sílu vstát z postele. Sestřičky ho krmily, holily, umývaly. Pořád to byl ještě pěkný mužský. A úspěšný podnikatel, kterému se dařilo, na co sáhl. Měl v sobě něco jako osobní kouzlo. Důvěryhodnost, solidnost, ale i smysl pro humor. Otočil si kolem prstu i přísnou vrchní sestru a sestřičky se předháněly, jak získat jeho pozornost. Bylo to opravdu zvláštní, kolik energie a radosti kolem sebe vysílal ten člověk na nemocničním lůžku, u kterého byste čekali apatii, odevzdání, stres.

   Nebylo divu, že ji sestřičky neměly rády. Mnohé byly u toho, když si ji bral. Tady, v pokoji číslo šest. Šuškalo se, že mu rozbila rodinu,  že jí šlo jen o jeho peníze. Že u něj začínala jako nicka  v době, kdy se mu začalo dařit. Omotala se kolem něj a nemínila se pustit. Dělalo mu dobře, když se s ní ukazoval. Stala se pro něj symbolem úspěchu i novým smyslem života.  Jak by to jinak dokázala, než přes postel. A teď?  Nikdy ji nikdo neviděl ubrečenou. Lidské soudy jsou jako jedna a jedna.

   Všechny její příchody a odchody sledoval personál nemocnice s jistou nevraživostí. Jen málokdo byl svědkem toho, co se dělo za dveřmi číslo šest. S výjimkou toho nedělního odpoledne, kdy za tátou přijel syn s vnukem. Právě si prohlíželi fotografie z dovolené,  když do pokoje vplula ona. Krásná, načesaná, v těsně  přiléhající halence a úzké sukni. Ani se nestačila posadit, už byli v sobě. Takový křik a nevybíravá slova tahle nemocnice ještě neslyšela. Smířlivé snahy pacienta a vystrašené popotahování vnoučka, který pod postelí sbíral fotografie, úplně přehlušily výčitky a  zuřivé osočování  z obou stran. Nikdo nechtěl vyklidit pole, museli je vyvést.

   Chodila dál, jako by se nic nestalo. Jen hlavu nesla ještě výš a klapot jejích podpatků  zněl jako vítězné bubnování. Za dveřmi pokoje číslo šest ji čekaly žádostivé a milující oči v pohublé a nemocí poznamenané tváři. Otáčely se po ní láskyplně, jak procházela k oknu a než přisedla k jeho posteli. Objímaly její postavu, hodnotily elegantní oblečení, dokonalý účes. Byl to takový malý rituál a ona věděla, jak málo potěšení člověku odsouzenému na smrt zbývá. Jak je  najednou všechno daleko, ty dny plné nových plánů, telefonátů, jednání, termínů v bankách a veselí na společenských večírcích. Tady, za dveřmi pokoje s číslem šest nic z toho není důležité. Tady se zastavil čas.

   Pohladila jej po ruce, byla teplá a vlahá. Taková, jakou si ji pamatovala. Jakou si ji chtěla zapamatovat i potom. Políbila jej na rty. Nespouštěl z ní oči. Čekal. Velice  pomalu se narovnala a jemně, opatrně začala rozepínat jeho plenkové kalhotky.

Tisíce matek se k tobě  modlí. Prosí tě ve všech řečech světa.

Za své syny.

Nemáš právě nejlepší pověst, ty monstrum z betonu. Jsi samé zemětřesení, živelní pohroma, neštěstí.. Přesto jsi jako magnet. Jak ti připadají ti mladí, co se k tobě  hrnou? Jak jim říkáš? Přivandrovalci?  Plebs? Nebo spodina? Nestojíš o ně. Přesto jdou k tobě s nadějí. Po desítkách, po stovkách.

Prosím  za svého syna. Dej mu  šanci. Než odjel, sliboval  mně i sobě: budu tam dělat cokoliv, jen když se to podaří. Tady chtěl všechno a hned. Mládí už je takové. Sotva vyběhl ze školy. Jenže tady to nejde a dlouho ještě nepůjde. Chtěl žít a užívat, tak naletěl. Zapletl se. Pak už nemohl přestat. Odjel na poslední chvíli. Může ho proto  člověk zatratit? Může ho matka přestat mít ráda? Strašně mi chybí. Každá maličkost mi ho připomíná. Srdce mi svírá strach o něj. Ale jsem jen matka, má  právo na vlastní život. Vybral si tebe, San Francisco.

Dej mu šanci, prosím. Je sám, v cizí zemi. V zemi, kde se každý stará jen sám o sebe. Neumí ještě tvou řeč. Zatím je tebou nadšen, ale co zítra?  Až se mu přejí hamburgry a nebude mít kde spát. Až přijde o peníze, o doklady, o iluze. Prosím tě, stůj při něm  v těchto chvílích. Nedopusť, aby se živil nepoctivě. Aby nemusel. Ještě se ani neholí...

Dej mu střechu nad hlavou. Dej mu nový domov. Až zatouží po dívce, pošli mu do cesty  takovou, jakou nechal tady. Je něžný, citlivý, určitě ji nezklame. Dej mu pro radost zelený stůl  s  barevnými koulemi. Vždycky se těšil, až vezme do ruky tágo. Hrál si s ním hodiny a uměl to. Ať hraje vždy jen pro radost, ne pro peníze. Dej mu do rukou knihy a učebnice,  ať nemusí do smrti leštit supermarkety. Je  inteligentní,  brzy si to uvědomí.

Vím, chci toho po tobě hodně. Ale je to můj syn. A vždycky bude. Mně stačí, když budu vědět, že žije. Že je sice daleko, ale že chodí, dýchá, mluví. Že mu bije srdce. Totéž slunce, které svítí na mne, bude svítit za pár hodin i na něj. Je to pořád totéž slunce.

   Modlím se k tobě, San Francisco.

   Smiluj se nad mým synem. 

   „Vy už nemáte kohouta?“ zeptala se Bětulinka z ničeho nic a zamyslela se. Podívala jsem se tím směrem. Černá slepice se natřásala na hnědé. Hodila jsem po nich rohlík. No co, život už je takový. V zájmu zachování hierarchie ve společenství, kde chybí některý důležitý článek, se to stává. Dominantní jedinec musí svou nadřazenost nějak dát najevo. Nebo že by potřeba sexu?

   „Včera jsme jeli na kole kolem Dřevnice,“ ozvala se Bětulinka. „třeli se tam cejni snad z celé Moravy.“

   „Copak jsou v Dřevnici cejni?“

   „Snad stovky. Vody bylo tak půl metru, víc ne. Nebylo přes ně vidět dno. Vyskakovali nad hladinu. Voda se vařila. Řeka jich byla plná tak tři kilometry od soutoku s Moravou. A mohli být tak půlmetroví. Temně hnědí. Nikdy jsem nic podobného neviděla.“

   „A třeba to ani nebyli cejni.“ Vždycky jsem si myslela, že je cejn do stříbrna.

   „Seděl tam nějaký rybář a snažil se nějakého chytit. Zůstali  jsme s ním dobře hodinu. Už tam seděl třetí den a nic. Ty ryby vůbec neměly o jeho pitomý háček zájem, ale jeho rybářská čest mu bránila v tom, jít na ně s podběrákem. Tak si sbalil saky paky a šel.“

   Zažila jsem něco podobného. Ale to byly žáby. Taky měly skupinový sraz. Vraceli jsme se odněkud navečer a reflektory auta je osvítily. Zastavili jsme a pak jeli krokem. Desítky žab se hnaly přes silnici a neviděly, neslyšely. Některé na to doplatily životem,  zůstaly na asfaltu. Jejich bílá bříška mne dlouho pronásledovala ve spaní. Ale desítky dalších se dostaly v pořádku do své „země zaslíbené“.

   Každý z nás v sobě nosí nějaký nesplněný sen. Takový, který se nikdy  neuskuteční. Já bych si přála  například vidět námluvy velryb. Stát mezi těmi turisty z celého světa, kteří se na to jezdí podívat někam z výšky australského bradla. Musí to být úžasné. Chtěla bych na to jednou mít. Jenže manžel zatím vyhrál jen tři páté a jednu čtvrtou.